Ještěd skyrace


Původně jsem tenhle report chtěla napsat ještě minulou neděli hned po závodě, během dlouhé cesty domů. Dojmy byly totiž ještě čerstvé a co si budeme povídat, náš mozek má tendence negativní zážitky docela rychle vytěsňovat. Takže za týden už Vám přijde, že silný zážitek až tak silný nebyl a za měsíc, že to bylo vlastně nádherný a chcete si to zopakovat. Jenže mně v neděli už tak nějak nezbyly síly.
Musím přiznat, ač nerada, že po Beskydské sedmičce (2017), kterou jsem tenkrát běžela poprvé (a zatím naposled), kde nám celých 18 hodin propršelo a vlastně jsem na ni tenkrát ještě neměla natrénováno, tak byl Ještěd asi můj nejnáročnější závod. A to i přes to, že měl jen 25 km. Na mě je to prostě krátká trať, a to znamená, že je to pořád dost „rychlý“. Dlouhé závody umím pěkně pozvolna rozbíhat, a asi po 30 kilometrech, kdy většině začíná docházet, se teprve pořádně rozbíhám anebo minimálně dokáži udržet stále stejné tempo.


Několik trailových i horských závodů mám úspěšně za sebou, trénink rychlosti jsem letos vyměnila za sílu do kopců, ale pořád je to zatím málo. Pořád bylo na první pohled znát, že sice zvládnu vyběhnout prudké kopce, ale soupeřky i přesto, že jen šly, tak mě zvládaly předbíhat. Jo! Předběhly mě chůzí. Protože mají děvčata velkou sílu v nohách, kterou já zatím ještě postrádám. Nicméně jsem do tohoto závodu šla hlavně proto, abych měla porovnání s českou elitou, abychom s trenérkou měly nějaký obrázek o tom, jak na tom jsem. Abychom se podívaly na mé nedostatky a přednosti a řekly si, na čem je potřeba zamakat. Závěr je tedy takový, že kopce jsou stále mou slabinou, zato seběhy, troufnu si říci, mám luxusní. 
Každopádně, dojmy i po týdnu jsou stálé čerstvé, protože ještě tři dny zpátky jsem měla pocit, že když si sundám kompresky, moje nohy nezůstanou pohromadě.

Upřímně úplně nevím, jestli všichni víte, o co se jedná a o čem tady vlastně píšu, takže ve zkratce:
Ještěd skyrace je mistrovství ČR ve skyrace. Jedná se o formu masochismu o délce 25 km s převýšením necelých 1.800 metrů. Skyrace je skyrunningový závod o délce do maratonu, pak už by se jednalo o skymarathon. Skyrunning je zjednodušeně řečeno, běhaní v horách, ale má určitá pravidla. Je to extrémní závod v přírodě, kde se překonává nadmořská výška nejméně 2.000 m (což v našich podmínkách tak trochu není možné, nicméně, buďme rádi že jsme rádi) a stoupání dosahuje alespoň 30%. Zároveň ale náročnost tratě nesmí přesahovat II. stupeň horolezecké obtížnosti (což u nás taky nehrozí).

A teď tedy k samotnému závodu: Před závodem jsem byla poměrně dost nervózní, a to já běžně nebývám, většinou se prostě jen těším. Každopádně ve chvíli, kdy jsem se postavila na start, nervozita opadla. Měla jsem s sebou dva soft flasky, pár gelů a na závěr GT hroznovej cukr s kofeinem, to dávám vždy na finish. Po zaznění startovního výstřelu Vás trať vedla do mírného stoupání, kde jsem zjistila, že ty dva soft flasky mě fakt obtěžují (ne obtěžují, ale se*ou) a po 300 metrech hned jeden odkládám na lavičku podél tratě. Po závodě jsem si pro něj šla, ale už tam nebyl. Asi měl někdo potřebu si vzít CIZÍ vožužlanou flašku s CIZÍM ionťákem (nechápu). Tak tedy, po pár set metrech mírného stoupání to začalo – SJEZDOVKA! Nasadíte tempo, koukáte jen pod sebe a jedete! Jako stroj! Na nic nemyslíte, nikoho nevnímáte. Jen Vy a ta zatracená SJEZDOVKA! Au! Fuj! Místy byl ještě sníh. Dost těžkej a roztátej sníh, takový to, kdy uděláte jeden krok směrem vpřed (vzhůru) a dva sjedete dolů. V polovině jsem zvedla hlavu abych se podívala kolik mě toho ještě čeká a najednou vidím, jak se z kopce doslova KOUŘÍ. Všichni jeli jak pily. Prostě furt jedete… a najednou došel kopec. Hurá! Takže teď seběh. Konečně! Tady to napálím. Jenže sotva se rozběhnete, jste dole a teď přišlo dlouhé mírné stoupání. Asi Vás nebudu zatěžovat nudnými detaily kde kdo koho a jak předběhl. Já sama mám tady v této části takový trochu okno a všechno mi to splývá v jedno, ale jakmile začalo první stoupání na Ještěď po těch šutrech, tak to už si vybavuju moc DOBŘE. Prostě si běžíš do kopce a najednou ŠUTRY! Na šutry a hromadu žuly jsem zvyklá z Tater, to mi problém nedělá. Jenže v Tatrách si to šinete hodinu nahoru a pak prostě dolů. Ale tady se vaříte chvíli do kopce a pak si totálně dorasujete nohy při seběhu a pak se znovu tavíte do kopce… a tekhle pořád dokola. A nejhorší je, že se pak teda jakš takš rozběhnete a najednou musíte přejít do chůze, teda spíš nahodit náhon na všechny čtyři a sápat se po šutrech. Snažit se o nějakou „rychlost“ moc nemá význam, protože pak máte akorát problémy s rovnováhou. Ale dobrý, aspoň to není stereotypní. Koukáte akorát pod nohy, snažíte se rychle vybírat nejhodnější trasu mezi kamením a vlastně potom, co 20 minut nadáváte a snažíte se vybavit si všechna sprostá slova, která znáte, jste „za chvíli“ nahoře na Ještědu.


Pak přišel prudký dlouhý seběh, říkám si paráda, tohle je má příležitost, tady jsem schopná pěknejch pár minut urvat. Jenže! Mirvaldová má dvě dioptrie na dálku, čočky si řeší už dva roky, tak nějak na to dlabe a když běží v lese, tak prostě nevidí, kam šlape. Spoléhá na to, že když to narve, co se dá, bude zvedat hodně nohy a když jde do tuhýho, začne se modlit k Satanovi, že to nějak dopadne. Bohužel tentokrát to nedopadlo. Nevšimla jsem si ledu a hodila jsem slušnej držkopád na bok (pořád mám fialovou levou půlku zadku). No a jak jsem se snažila honem rychle vstát, abych mohla pokračovat, zavrávorala jsem a do stejného místa jsem si zabodla větev. Tolik sprostých slov, co ze mě během následujících asi pěti minut vypadlo, jste v životě neslyšeli.
A máme tu druhý výběh na Ještěd. Opět mírnej stoupák lesem a pak trasu narvali rovnou vzhůru. To už si začínám říkat: „Sakra! Blbej kopec! Kdo ho sem dal?!“ A pro změnu zase šutry, tentokrát podruhé a naposled. S jazykem na vestě se teda slavnostně vysápete nahoru a na občerstvovačce Vám mazaj med kolem huby, že už Vás čeká jen závěrečnej seběh. Houby závěrečnej seběh! Prvně Vás vypočítavě naladí prudkým technickým seběhem, pak si to frčíte mírně a příjemně směrem dolů a najednou Vám do cesty postaví zase kopec! V tuto chvíli hlasitě nadávám a říkám: „No to už si mohli odpustit, teda!“ A kdyby jen kopec, byl to zase stoupák jako kráva, rovnou pod lanovkou. Sice nebyl nějak dlouhej, ale po tom, co všechno už má člověk za sebou, Vám ten kopec přijde nekonečnej! Vyplazíte se nahoru a pak teda teprve začíná ten závěrečnej seběh, vedenej singletrackem. Moje chvíle! Za cenu toho, že jsem si totálně dosračkovala nohy, jsem to NAPÁLILA dolů, co mi fyzické zákony dovolily a předbíhám ještě dvě holky.  CÍL! Hurá, mám to za sebou. Nádech výdech, uf! Jsem celá!  




Doběhla jsem 4. v kategorii. Chtěla jsem být v top 10, a to se mi splnilo. Na první pořádnej srkyrace, za mě dobrý, ale víte jak to je, dobrý je za tři. Co se dělo dál, už je nezajímavý a nudný, nicméně další tři dny jsme chodila jak naprcanej kačer a tu kaši jsem vyběhala až tak ve čtvrtek, kdy jsem v tréninku trochu hejbla zadkem.

Zda si to za rok s Ještědem rozdám znovu ještě nevím, ale vzhledem k tomu, že bych ráda příští sezónu chtěla rozbíhat stejně, jako loni, tedy z jara rychlost na maraton a pak hory, tak nejspíš ne. Nicméně zkušenost dobrá. Za 14 dní mě čeká Perun skymarathon a na ten se těším. 41 kilometrů, to je moje! Mňam mňam.

Komentáře